|
 |
 |
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
August SedláčekČechByl jednou čas, že česká země byla pouští a liduprázdná. Po všech jejích částech rozkládaly se husté lesy, v nichž nebylo jiného zvuku než řvaní zvěři, bez překážky přebíhající, krákání a veselé švitoření ptactva, jež se ještě čižby a nástrahy nelekalo, a bzučení včel, které sladkost kvítek země dítek snášely do brtí svých v dutinách poloshnilých dřev. Ještě nebyla lidská noha vkročila do tichosti tmavých lesů, v nichž mech a vysoká mrť dusily každý krok, tím méně ruka lidská radlicí rozrývala nepoddajnou zemi, a stáda zvířat, jež měla jednou sloužiti člověku, proháněla se v pravé zvůli po paloucích a luzích, bujným křovím a lupením a trávou zarostlých. Vody tu bylo zdravé veliké množství a v nich ryb všelijakých a krotkých mnoho. Ale jednoho času měnilo se to všecko. Lesy rozléhaly se křikem lidí, ranami sekyr a železných jich svalů na kmeny dopadajících a rachotem dřev se kácejících, a když pak červený plamen zbytek strávil, až se hvozdy zardívaly děsnou září, tuť prchala ulekaná zvěř, ptactvo úzkostlivě se uchylovalo do tmavého houští, a když země přestala praskati a poslední kotouček dýmů se v čistém vzduchu ztratil, počala tichá práce a donucována mladistvá země, aby vydávala ušlechtilejší plody, nežli posud byla uvykla. A to se stalo takto: V srbské zemi za modrými horami, které věnčí staroslavné Království české, bydlel muž, lech mocný, jenž se svými se nepohodl. Byl se dopustil mužebojstva, a věda dobře, že platí právo "Dnes mně, zítra tobě", položil si na plece dědky, a pojav s sebou družinu svou a dobytek, klestil si cestu skrze nekonečné lesy. Když byli dlouhou chůzí nohy své utrmáceli a žádostivi byli konce své pouti, zastavili se pod Řípem, vysokou horou, z jejíž blan možný byl rozhled po okolí daleko. Vůdce vystoupil na ni se svými druhy, a poohlédnuv se po okolí, jež se mu patrně zalíbilo, takto promluvil: "O druhové, kteří jste se mnou těžce strádali a trpěli v lesích, plesejte se mnou hlasitě, neb co mi bohové ve snách zjevovali, toť vidím před sebou. Žádný přelud mne nemámí, ale zrakoma svýma vystihuji daleko žírný tento kraj. Ano, toť jest ta země, o kteréž jsem vám povídával, země, která nepatří nikomu, a tedy naše vlast a krajina, která oplývá hojností zvěře i ptactva a sladkým medem." I jali se sestoupati z hory, radost svou všelijakým způsobem projevujíce. Když pak vůdce, scházeje z hory, rozmlouval s nimi, jak by měli ten kraj jmenovati, pravili všichni jako z jednoho vnuknutí: "A odkud bychom si jiné jméno vzíti mohli než od tebe, otče; neboť poněvadž ty sloveš Čech, nechať země tato slove Čechy." Tedy Čech, jsa potěšen slovy druhů svých, radostně líbal zemi, a povstav pak a pozdvihnuv rukou svých k nebi, pravil: "Vítej nám, země souzená, kterou jsme si na bozích tisícerými prosbami vymodlili, přijmi nás do svého lůna jako pečlivá máti, dávej nám sílu ze své panenské šťávy neposkvrněné a rozmnožuj potomstvo naše na věky věčné." Toť byla první modlitba, kteráž se ozývala v zemi české. 
|
