|
 |
 |
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
August SedláčekLibuše a PřemyslJednoho času povadili se dva zemané o majetek, že si vjeli do vlasů, brady sobě škubali a do nosů si šňupky dávali. U veliké zlosti a s velkým křikem přiběhli do hradu Libušína do dvoru kněžnina, a křičíce každý, že on je práv, žádali kněžny, aby je rozsoudila. Libuše právě hověla si na měkkých peřinách, jen na loket jsouc podepřena. Když vyslyšela žaloby s velkou vášní pronesené, dala spravedlivému za pravdu a vinného kárala. Tu ten, uslyšev z něžných úst dívčích své pokárání, několikráte ježatou hlavou zatřásl, a třikráte holí svou o zemi udeřiv, tato slova z úst vypustil: "O křivdo mužům nesnesitelná! Žena lstivě koná mužské soudy, ač na stolci sedíc, málo má rozumu, tím méně však, ležíc na peřinách. Neb každý to ví, že žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. To mě trudí nemálo, že my bojovníci máme se říditi ženskými soudy a trpěti ženská práva. O, jak dobře to mají jiní lidé, kteréž soudí mužové!" Když tato slova vypustil, tuť kněžna; přemáhajíc bolest, jež jí pohanění způsobilo, pravila: "Je tomu tak, jak pravíš, neb já, jsouc ženskou, jako ženská se chovám. Ale jestli se vám zdálo, že dívčí ruka těžce na vás doléhá, budeť potřeba, abyste dostali vladaře, který by vás trestal železnou metlou. Jděte nyní domů, a koho zejtra si vyvolíte za pána, toho přijmu za manžela." V noci povolala k sobě sestry své a s nimi se radila a příštího dne svolala do svého dvora celý národ, aby o tom rozhodl, chce-li podržeti dívčí vládu, aneb míti pána a vladaře. Když jim Libuše svého pohanění žalovala, tuť ti lidé jen se smáli; a když na nich vyzvídala, zdali by chtěli míti muže za pána, a slibovala, že by jim o takovém pověděla, tuť všichni zajásali velikým křikem. Tedy Libuše vstavši ze svého vysokého stolce, obrátila se k severní straně, kde za výšinami vyčnívaly modré hory, a ukázavši na ně prstem, pravila: "Hle, za těmito horami je řeka nevelká, slove Bílina, a při ní ves řečená Stadice. Za humny té vesnice je úlehle dvanáct loket zdéli a tolikéž zšíři, která sice je mezi rolemi, ale přece k žádné roli nenáleží. Tam váš budoucí kníže oře se dvěma voly strakatými, ale každý je jiný. Neb jeden má na těle bílý pruh a bílou hlavu, druhý je od hlavy po hřbetě bílý a zadní nohy má také bílé. Jméno muže je Přemysl, poněvadž na vás přemyslí nová práva. Nuže vezměte roucho a bohaté dary a jděte sobě přivést pána a mně manžela." Když pak chvíli váhali, jako by nevěděli, kudy mají jíti, tu ta šlechetná země máti ještě to pověděla: "Ej, co váháte? Jděte za mým koněm; ten vás jistě povede pravou cestou, poněvadž po ní nejednou šlapal, a u koho se zastaví, toho naň vsaďte a přiveďte do mého dvora." Kůň osedlaný bez uzdy byl puštěn, a vesele za ním kráčeli poslové přes modré hory a k řece. Tu když blížili se k řece a u ní ves uviděli, ptali se pacholete vstříc přicházejícího: "Ej, dobrý chlapečku, to-li jsou Stadice a je tam muž jménem Přemysl?" "Jsou to," odpověděl, "a tamten muž veliký, jenž na té úlehli býky popohání a s prací svou chvátá, je Přemysl." I šli pořád, až došli k Přemyslovi, a tu kůň přiskočiv k němu stál, jako by byl z kamene. I přistoupivše poslové, podávali mu pestré roucho a řkou: "Vítej nám, muži blažený, nám za knížete a pána souzený. Hle, tu je nové tvé roucho, a proto pusť voly, sedni na kůň a pojeď s námi, neb Libuše tebe za manžela, my pak za pána žádáme, odevzdávajíce se tobě se vším, což je našeho." Tu Přemysl, postaviv se rovně jako svíce a otku vraziv do země, volal na holany: "Odejděte, odkud jste přišli!" Ihned vznesli se do povětří a zmizeli. Vtom také otka, uříznutá z lískového keře, kterou byl zabodl do země, vypustila tři vysoké větve, a kupodivu narostly na nich ihned listy a oříšky. Poslové stáli jako přimrazeni, ale báli se tázati, aby se nedopustili všetečnosti. Potom sedl Přemysl na mez, a vyňav z lýčené kabely sýr a pecen chleba, zval posly jako přívětivý hospodář, aby k němu přisedli a posnídali. I nedali se příliš nutiti, nýbrž sedli a pojedli s ním a pak se z láhvice čerstvé vody napili. Zatím dvě odnože na lísce uschly, ale třetí tím více rostouc hnala do výšky. Z toho posly až hrůza obcházela. Když to Přemysl na nich patřil, pravil: "Proč se tolik divíte? Anebo neznamenáte, co znamení to znamená?" Když pak prosili, aby jim pověděl, co to znamená, řekl: "Suchá otka je znamení mého selského rodu a pokolení, ze kterého mnoho se knížat zrodí, ale jeden toliko bude pánem. Žel, že jste tak ráno přišli, neb kdyby paní vaše nebyla tak spěchala, abych jenom tuto úlehli mohl zorati, vězte, že by měla vaše země tolik pánů, co by se jich zrodilo." Potom oráč sňav střevíce, které byly lýčím přivázány, dal je poslům schovati, a vzav obuv novou a zahaliv se knížecím rouchem, vsedl na koně a jel k Libušinu dvoru. Za cesty přinesla slina poslům mnohou otázku na jazyk, ale každou zadrželi za zuby, poněvadž se strachovali nového pána. Když však on s nimi po cestě rozmlouval, jeden z nich osmělil se přece a promluvil k němu: "O pane, pověz medle, proč schováváš ty špatné střevíce, které již k ničemu nejsou leč k zahození?" I řekl Přemysl: "Vězte, že se tak stalo jen pro tu příčinu, aby potomci moji, až budou vysoko povzneseni nade všechny poddané, nepřepychali hrdostí, lid, z jehož krve pošli a jenž si je za pány obral, neutiskovali, nýbrž hledíce na tu sprostou obuv, pamětlivi byli toho, že jak z nízkého rodu povýšeni byli k důstojenství, tak by zase z vysokého důstojenství mohli poklesnouti do potupy a lehkosti." I divili se poslové moudrosti jeho a v duchu každý děkoval osudu, který jim takového pána usoudil. Když pak došli kněžnina dvora na Libušíně, tu Libuše s pannami svými přišla Přemyslovi vstříc, a pojavši ho za ruku pravicí svou, vedla jej do dvora. Tu pak posilnivše se jídlem a pitím, radovali se vespolek z manželského sdružení. Přemysl pak ujav se vlády, vymyslil všechna ta výtečná práva, kterými se země česká po staletí řídila a spravovala. 
|
