 |
August SedláčekVeselka na Pecce
Na hradě Pecce nad bránou bylo veselo. Housle skřípaly a vrzaly, dudy vřeštěly, a chvilkami ozýval se jásot a plesání, jako bývá o veselkách. Byla to také veselka, ale bez ženicha a bez nevěsty, a svatebčanům také nebylo do smíchu a tance. Příčina, proč se tak dálo, byla taková:
Před Peckou ležel již nějaký čas hejtman s vojskem bratrstva sirotčího, a ač tvrdým hradbám hradu nemohli ublížiti a ač několika útoky se o ně pokoušeli, přece nebylo možno dostati hrad do své moci. Ale konečně všechna chrabrost posádky nic nepomáhala, když se dostavoval nedostatek, a železné údy obránců strádaly hladem.
V tu chvíli poradil někdo, aby se nepřátel zbavili lstí, klamajíce je, jako by byli pořád veselé mysli a měli všeho dostatek. I objevil se jednoho dne panoš jeden v ležení nepřátelském, a byv předveden k hejtmanovi a jeho družině, takto k nim promluvil: "Ctný pane hejtmane a vy, milí páni vladykové a panoši! Pozdravení vám nesu, ač jsme spolu v nepřátelství. Netajím před vámi, že mladý náš tovaryš zajisté z vnuknutí božího oblíbil si ctnou pannu z městečka pod hradem a že jiné vůle není, než aby s ní byl ke stavu svatého manželství, dá-li Pán Bůh všemohoucí, zejtra skrze církevní požehnání spojen, a že míníme potom toto křesťanské složení při svatebním veselí okvasiti. I ptal bych vás velmi rád za svatebčany, kdybychom v míru spolu stáli, avšak třebas tak není, přece jsem té naděje, že vstoupíte s námi v pravé křesťanské smíření od západu slunce dnešního dne na čtyřiadvacet hodin, to jest zase do západu slunce, až docela za hory zajde. Až budeme spolu v míru, my vám bohdá přátelství to službami přátelskými splacovati budeme."
Po této řeči poodstoupil hejtman s vladyky, a potichu se s nimi potázav, takto poslu odpověděl: "Pane Jiříku, nechceme my, kteří pro svatou víru Kristovu a božskou jeho pravdu v poli pracujeme, takovému křesťanskému a chvalitebnému předsevzetí překážeti, takže budeme spolu státi v pravém míru křesťanském až do té chvíle, co slunce zase za horu zapadne." Radostně se vracel posel na hrad a zvěstoval, jak dobře pořídil. A to byla ta divná svatba bez kněžského požehnání, bez ženicha, bez nevěsty, bez hodů svatebních a beze kvasu, neb neměli nahoře ani již dosti chleba, neřkuli masa, zvěřiny a ptáků. A tak seděl pan Jarek z Pecky smutně ve své komnatě, a zatím čeleď jeho ve světnici nad bránou dělala pekelný povyk, jako by bylo jídla a pití nazbyt. Když pak byla hodina před západem slunce, objevil se zase posel v ležení sirotčím, nesa víno a ryby, a odevzdal je hejtmanovi řka, že nese výsluhu, aby páni věděli, že jim hradští za jich službu byli vděčni. Bylo to poslední víno, jež shledali ve sklepě, a k rybám přišli jen šťastnou náhodou.
Když posel odešel, páni a panoši udiveně na sebe hleděli a pravili: "Bratři, táhněme pryč, na té Pecce mají všeho dost, a my bychom si o ni marně zuby rozlámali." Rádi byli lidé, když odtáhli, a dlouho si ještě vypravovali o světnici Veselce, která byla nad bránou.
|
