 |
August SedláčekO Velenovi, pradědovi pánů z Boskovic
Za prastarých dob žil na Moravě muž jeden prostého rodu, jemuž jméno bylo Velen. Jednoho času se stalo, že kníže si do té krajiny, kde Velen bydlel, na lov zajel a v dychtivosti myslivecké zabloudil, že se octl sám a sám ve velikém lese. Vyšed po dlouhém hledání, spatřil dům Velenův a vstoupil do něho. Za dob tehdejších nikdy nebylo potřeba prositi za přístřeší, poněvadž sprostní předkové naši s upřímností se s hosty o vše svoje dělili. Velen tedy se neptal, koho u sebe má, nýbrž ctil jej jako hosta svého a všelijaké pohodlí mu činil, poněvadž v něm viděl člověka lepšího, než byli ti lidé, kteří k němu přicházeli, světem pracujíce. Krátce řečeno, jako dobrý hospodář, jsa vděčen příjezdu hosta vzácného, všecko dobré prokazoval.
Kníže to s vděčnou myslí přijímal, patře se zalíbením na ochotného hospodáře. Po všem uctění vedl Velen hosta svého k potoku, aby prach se sebe smyl, a posadiv ho na břehu na podušku, sám ho věníkem umýval, a když se kníže celý umyl, ještě mu dlouhé vlasy hřebenem rozčesal a rozdělil. Když pak nazejtří kníže odjížděl, ptal se ho Velen, jestliže se mu něčeho nedostávalo, aby jen oznámil, že mu vše možné chce učiniti. Kníže nemohl se vynadiviti vlídnosti jeho, poděkoval mu upřímně a zase mu se sám zakazoval, kdyby čeho potřeboval při knížeti, aby jen k němu tam a tam na jeho zámek přijel, tak řka: "Já mám velkou lásku u knížete a všechno u něho vymohu. A prosím, milý hospodáři, navštiv mě dozajista, neb tě budu míti v líbezné paměti."
Když kníže přijel do svého hradu, hned nařídil vrátnému, kdyby takový a takový člověk přišel, aby jej do komnaty jeho přivedl, ničím neprodlévaje a jinak nečině. Když se tak jednou stalo, Velen ihned poznal hosta svého a kníže hospodáře, jemuž se dal znáti, že je kníže. Potom jej uvedl, aby si sedl za stůl, a pak spolu stolovali. Když pak bylo po obědě, učinil kníže dotázku na něm řka: "Milý věrný, pokud bys čeho potřeboval, žádáme, abys nepokrytě oznámil, neb myť tobě chceme vždy milostivým pánem býti." Dlouho se ostýchal Velen, ale když mu kníže vykládal, že služba pánu učiněná také pansky se odměňuje, konečně prosil, aby mu kníže daroval tu horu lesnou, na kteréž dovoleno měl míti své ptačí čihadlo.
Kníže slyše tuto skromnou žádost, odpověděl: "Rádi tak učiníme k tvému potěšení, ale nejen to, zač prosíš, nýbrž i nad to chceme učiniti. Všechen ten újezd a všechen ten statek, jak jej páni mým kázáním objedou, se všemi horami a doly, rovinami a planinami, lesy a porostlinami, rolemi ornými a neornými, řekami, potoky, vodotočinami, loukami, pastvinami, průhony a důhony a se všemi příležitostmi, jakož jsou okolo tvého čihadla, tobě na věčné časy za zpupné a ničím nikomu nezávadné dědictví dáváme." A vzpomínaje si vlídnosti a úslužnosti jeho, přijal jej do předního stavu, hřeben, kterým mu vlasy rozčesával, dal mu na štít, a věníky, kterými jej umýval, vložil mu na přílbici i s polštářem, na němž seděl.
Velen založil ves, která se nazývala po něm Velenou. Po nějakém čase založili potomci při Boskovicích hrad, po němž se nazývali pány z Boskovic. Byl to rod čacký, jenž vlasti a králi platně sloužil.
|
