 |
August SedláčekJak přišli k erbu svému Dobřenští a Počepičtí
Byla jednou válka křesťanů s pohany. Čechové byli národ křesťanský a válčili s nějakým národem pohanským. V té válce zajato několik Čechů, spoutáni k sobě dva a dva, a když pak přivedeni byli do hlavního města pohanského, prodáni do otroctví. Mezi nimi nacházel se jonák jeden mladistvý, kterého pán jeho litoval, a proto ho neobtěžoval těžkou prací, nýbrž zaměstnával ho při hospodářství tak, aby mladík volně mohl choditi. Přišel pak podzimek a čas, kdy čápově, táhnouce ze studených krajin, do teplejších se ubírají. Jarem přiletělo sem hejno a usedlo u luhu za městem. Když se to rozneslo, vyběhli ven staří a mladí a se zalíbením patřili na velké ptáky, ani někteří žáby za nožičky proklepávali, nežli je pozřeli, a jiní pyšně si vykračovali, jako by jim patřilo království.
Byl mezi diváky také dotčený mladý Čech a vida, kterak se pohani podivují ptáku, kterého málokdy viděli, pravil ke svému pánu: "Neníť to tak divný pták; však u mého otce každý rok čáp na střeše bývá a má na tom domě mladé." Pán, uslyšev tu řeč, pravil k němu žertem: "Jestliže tu je ten tvůj čáp, který hnízdí na domě otce tvého, nuže zavolej ho. A přijde-li k tobě a pozná tebe, věru při bradě prorokově tobě přiříkám, že propuštěn budeš ode mne a svobodně se vrátíš do své vlasti."
Tu poklekl mladík na kolena, a jak se tomu naučil od své paní mateře, tak zkroušeně se pomodlil, že by to i kámen bylo pohnulo, kdyby jeho české řeči byl rozuměl. Potom pak, pevně doufaje v pomoc božskou a vzpomněv si na slova Spasitelova "Víra tvoje tě uzdravila", obrátil se k hejnu čápů a na jednoho z nich zavolal, aby k němu přišel. A všemohoucí Pán Bůh, hledě na poníženou prosbu ze srdce truchlivého, udělal před udivenými pohany zázrak takový, že čáp zavolaný, opustiv hejno svých druhů, naměřil k tomu, který jej volal. Tu pak pohan, pamětliv jsa přípovědi své, ihned mladíka na svobodu propustil. Radostně spěchal osvobozený do své vlasti, a když se kníže jeho dověděl, jakým divotvorným způsobem ke svobodě přišel, dovolil mu, aby nosil obraz čápa na štítě svém.
Potomci jeho seděli pak na Dobřenicích a Počepicích a mnoho chvalitebných skutků vykonali; pošlost pak Dobřenských posud mezi námi žije jako poslední květ z někdy velkého štěpu.
|
